Mimochodem, já jsem tajnej agent z jiný planety a potíž je v tom, že nevím, proč mě sem poslali, já to zatracený drahocenný poselství zapomněl.

Zdraví, drahý Paule, nejbližší z cizinců,
ptala jsem se tě vůbec někdy, jestli CHCEŠ, abych ti psala? Neptala. Docela mne to teď uvádí do rozpaků, P., nerada se vnucuji. Optala bych se tě, co si o mně myslíš. Jenže ty jsi mrtvý a navíc imaginární, což trochu stěžuje tvoje dispozice odepsat mi, jestli tě mé dopisy serou anebo ne. Prekérní situace.



Jsem tak strašně, strašně unavená...je to zvláštní, spala jsem ze včerejška na dnešek přesně 23 a půl hodiny (nekecám, mám to změřený!) a přesto bych zase nejradši zalezla do svýho brlohu a spala až do zítřejšího oběda. Důvody? Nevím. Prostě teď všechno padá. Nezvládáni školy, vztek na otce, roky samoty, Salomé je podivný děvčátko, všechno si moc bere. A pak hodiny sedí na posteli, poslouchá Deadfly Ensemble a cejtí se jak vyžvejkaná žvejkačka. Není mi smutno, sakra. Jsem jen unavená. Chci spát, spát, spát...a máma křičí něco o prášcích a doktorech...je šílená. Ona. He.

Máš rád Kerouaca? Je to tvůj současník. Vždycky mě bavil. Jeho psaní je tak opravdové a plné života, až mě to štve. Tolik radosti a vám je patnáct a nebydlíte v New Yorku a nebyli jste v New Yorku a ani do Maroka v blízké době nepojedete a neumíte si užívat života a váš nejlepší kamarád není teplej král majálesu. Sakra drž hubu, Salomé! Je to prostě správný, tak se to nesnaž co nejvíc zdepkařit k obrazu svýmu. Je to jako přátelství, jako revolta, opravdový hédonismus. Do jisté míry, teda. Šíleně mě to nabíjí. Tak máš ho rád?

A že jsem v pohodě a zase mě chytá tulácká a nemám nic na práci, jen občas se s protaženým ksichtem a neskutečným srdcem potuluju skutečnou Amerikou. Už už aby ze mě byl marinácký kuchař nebo umývač nádobí nebo roznášeč žrádla nebo cokoli, jen když si svou příští fešáckou košili koupím v Hong Kongu nebo se zhulákám v Singapurským baru, nebo si vsadím na koníky v australském, je mi to načisto fuk, jen když bude odvaz a pojede se na konec světa.

Cha!

Než zmizím, Paulíku, a tvoje duše opět nalezne klid, chci ti říct o vitrážích. Fascinují mne. Už od dob, co pamatuju. Když jsem byla mrně a někdo se mě zeptal, co chci dělat, přičemž čekal něco ve stylu herečky, učitelky v mateřský školce bo kadeřnice, řekla jsem, že chci být malířka vitráží v kostele. Velmi praktické, že? Teď už jsem samozřejmě realističtější (a proto chci navrhovat hodinky pro Cartiera :D), ale miluju je pořád. Jsou tak krásné, obecně zbožňuju gotiku (jistě, vitráže nepatří jen ke gotice, ale ty gotické jsou prostě nejkrásnější a bastafidli). Období hluboké víry, morů, vysokých katedrál, sladkých madon, tisíců variací na ukřižování, nádherně zdobených knih, prvních pokusů o realismus (a co Hieronymus Bosch? Opravdu se muselo na surrealismus čekat tak dlouho?). Postavy jakoby stojí na špičkách. Je to nedokanalé, ale plné symbolů, které už nejde všechny pochopit nebo aspoň já to nedokážu.

Víš, nejsem křesťanka (popravdě mám spíš blízko /blízko?! Chci konvertovat :D/ k jistému konkurenčnímu náboženství /hádej, šmudlo/), ale semtam, když je čas, zajdu na bohoslužbu nebo na mši do té naší ubohé katedrály (jest vidno na desetikoruně) a jen tak se koukám. Dobře se u toho přemýšlí. Je to zvláštní, asi otázku Boha ještě nemám tak úplně pořešenou a pochybuju, že někdy vůbec mít budu. Mám blízko ke všem (která znám více podrobně, přírodní náboženství jižního Čadu nejsou mou silnou stránkou), všechna mám ráda. Multireligionismus? Du chcípnout :P.

Tvůj Salám.